Lípa v parku

(Pozor, tento článek byl publikován před 18 lety)

Původně jsem se chystal napsat nekrolog stromu. Lípa rostla v parku mnoho let. Kolik, to už si nikdo přesně nepamatuje. Žila s vrozeným postižením a když váha jejich větví dosáhla kritického bodu, praskla. Naše první myšlenka nebyla na její skácení. Probrali jsme všechny možnosti. Radili jsme se se zkušenými odborníky, přemýšleli jsme o tom, že obětujeme spoustu peněz na jeji záchranu. Nakonec jsme ale uznali, že lepší bude důstojný konec, než udržování nemocného stromu při životě pomocí obručí, které by se mu zařezávaly hloub a hloub do kůry… Konečné rozhodnutí znělo: po lípě zbude jen pařez.

Jenže pak přišel nápad. Proč by musel po každém stromu zůstat jen pařez? Někde jsem slyšel, že z popela člověka je možno vyrobit diamant. Proč by nemohl vzniknout krásný šperk i z mrtvého stromu? A tak jsme se zeptali paní starostky Leinweberové z města Bystré, kde každý rok pořádají řezbářské sympózium, jestli by nám někoho nemohla doporučit. A zaznělo kouzelné slovo Abakuk a obyčejné jméno Pecháček. Ale z pana Pecháčka se vyklubal kouzelník, který umí kouzla s motorovou pilou. Přijel se na naši lípu podívat a souhlasil, že z ní udělá šperk, který bude ještě dlouho připomínat, že v našem parku stály kdysi lípy dvě.

A tak si myslím, že to co jste si vážený čtenáři přečetl, nebyl nekrolog, ale malý příběh se šťastným koncem. Je totiž velmi lehké zničit to, co vzniká dlouhé roky, ale je strašně těžké udělat něco krásného, co nás přetrvá.