(Pozor, tento článek byl publikován před 10 lety)

Dnes 2. září navštívila naší obec komise pro celostátní kolo soutěže Vesnice roku. Naši občané svou obec reprezentovali výborně a domnívám se, že si všichni, kteří věnovali svůj pracovní i volný čas přípravám naší prezentace zaslouží velké poděkování. Přesto jsem po odjezdu komise neměl zrovna nejlepší náladu, protože se nám některé věci nepodařilo prodat tak, jak by si to zasloužily. Ale pak jsem si přečetl emailovou poštu a jedna zpráva mi náladu zase spravila. Zpráva byla adresována obecnímu úřadu a stálo v ní:

Vážený pane starosto,
již par dní se trápím z důvodu nedostatku času a teď se pokusím udělat to, co jsem slíbila mému kamarádovi a sobě. Chtěla jsem Vám a Vašim spoluobčanům poděkovat…

Nevím, jestli si na nás vzpomínáte – je to cca měsíc co se ve Vaší obci navečer asi kolem 19.30 objevili dva turisti a ptali se na cestu na přehradu Vir. Byl tam zákaz vjezdu a my nevěděli jak dál… Vy jste v té době byl s vašimi spoluobčany ve společenském domě a my Vás tam přepadli. Ptali jsme se na cestu a kromě té rady, jsme dostali nabídnutou židli, skleničku vína… Myslím, že jsme Vám prozradili, že oba dva dlouhodobě bydlíme, žijeme a pracujeme v jiných státech. Můj kamarád v Rakousku a já v Německu… známe se cca 3 roky a osud nám zamíchal podivně karty a tak se stali kámoši na život a smrt, presto, že mezi námi je větší věkový rozdíl. Máme spousty společných věcí a zájmu, ale bohužel hrozne moc málo casu. Většinou trávíme dovolené doma v republice – já na cestách se svým synem a ukazuji mu krasy státu, kde se narodil a kamarád u jeho rodičů. Jenže dovolenou nemá člověk cely rok a naše pracovní nasazení je šílené a moc nestíháme, a pokud jsme spolu doma v republice  – není možnost se moc vidět – on bydli v Brně a já u Prahy… Letos nám to nějak prostě záhadným způsobem klaplo a já byla ještě ke všemu u Bystrice a on na chatě u Boskovic – do republiky dorazil v pondělí a tak jsme se domluvili ze se potkáme a podíváme se po okolí… Jinak jsme od sebe vzdáleni cca 700 km a máme spolu kontakt pres internet a nebo telefon – minimálně jednou týdně – pokud jsme v depresích tak i vícekrát.

V ten den jsme spolu prožili krásný odpoledne, a jeden večer, na který z nás obou nemůže ani jeden zapomenout – Díky Vám a lidem co tam s Vámi byli. Dekujeme Vám všem – za tu židli, za tu skleničku, že jste zajistili pro mého kamaráda ubytováni a tak jsme mohli spolu pobyt ještě par hodin ve středu a podívat se na Zubštejn, za to, že jsme si mohli s Vámi zazpívat, i za radu od žen, kam se máme jit vykoupat a zaparkovat auto… prostě bylo nám tam s Vámi všemi hrozně moc bezvadně – těch pár minut strávených u Vás ve Vaši obci se stalo pro nás oba dva nesmírnou motivaci…

Jeho poslední sms z českého mobilu pro mě byla – vracím se do Rakous a vůbec se mi nechce – ta pohoda na Viru…, moje poslední sms z českého mobilu na rakouské číslo – odjíždím do Němec a vůbec se mi nechce – ten Vir mi bude chybět  – myslím si, že to je dostačující… Čas strávený u Vás je skutečně magnetem, který nás táhne oba dva dál… Děkujeme Vám a Vašim občanům za vše… ten večer je napevno uložen v našich srdcích a soustavně na něj vzpomínáme a pevně věříme, že Vám vše budeme jednou moct osobně poděkovat…

Irena a Pavel

Při čtení dopisu jsem si vzpomněl na dva motorkáře, kteří se za námi stavili v kulturním domě, když jsme jej chystali na slavnostní vyhlášení našeho krajského úspěchu. Nepobyli s námi dlouho, o to víc mne dopis překvapil a potěšil. A uvědomil jsem si, že i když Vír třeba nebude vesnicí roku ČR nebo vesmíru, pokud v něm budou i nadále žít pohostinní lidé, budou se sem všichni rádi vracet. A to je přece podstatné.