S listopadovým otevřením vírské knihovny (MLOK) se otevřely i dvě nepopsané knihy – Snůšky. Chvíli trvalo, než se příchozí osmělili a začali do nich psát. Posuďte sami, co zatím přišlo na mysl vírským dětem a dospělým.

Co tak přijde na mysl dospělým…

„No, to nemyslíš vážně!“ prohlásila rezolutně Klotylda. „Ten kruh jsem tam viděla určitě pětkrát a Alfons taky!“

„Na Alfonse se moc nespoléhej, mně se zdá, že nerozezná kruh od čtverce“, podotkla Krisýnka. Přiběhl malý Honzík a vzrušením sotva popadal dech. „Co to tu máte? Je to něco k jídlu?“

„Ty bys pořád jen sháněl něco do pusy. Raději hádej, co to je támhle ten kruh na zemi“, řekla Kristýnka.

„No tohle! Má to bodlinky a hýbe se to, co to je?“ křičel Honzík. „Už je z toho pěkná koule a chce pryč!“

Jenže to nebyl ježek i přes to, že tomu všechno nasvědčovalo. Koule se pořád zvětšovala a to, co původně vypadalo jako něžné bodlinky, začalo světélkovat. Během pár minut už to byla žhnoucí koule větší než Alfonsovo zánovní auto. Koule se zachvěla, zbělela a dala se do pohybu. Všichni, co stáli kolem, se dali na bezhlavý útěk. Kulaté hořící monstrum se pomalu vydalo k městu a nechávalo za sebou jen spálenou stezku.

Co tak přijde na mysl dětem…

(na motivy dětských zápisů upravila Dana Řhová)

1. První setkání s Kristiánem

Na půdě starého domu se poprvé od té tajemné události pohnul vzduch. Zaprášená truhla nadzvedla víko, i pavouk se probudil… Někdo otočil  klíčem v zámku u dveří. Nejprve se objevila kudrnatá hlavička Klárky. Dveře se pootevřely a odhalily i Katku, co bydlí o patro níž, a za nimi vykukoval Jirka.

„Jirko, co se ti stalo? Vždyť vypadáš jako bys viděl ducha!“ Klárka se dívala na bledého Jirku a trochu se otřásla.

„Taky že jo“, zachvěl se Jirka, „byl támhle v tom rohu!“

Děti se zarazily. Opravdu se v tom koutě u truhly něco hýbalo. Opatrně se sunuly krůček po krůčku zatuchlou půdou kupředu. Strach je sice ovládal, ale zvědavost byla silnější. Co na tom, že sem už léta nikdo nevkročil. Ani dospělí nechtěli mluvit o tom, co se tady před lety stalo. Minuly chomouty a řetězy zavěšené na trámech. Prošly kolem starých dřevěných necek, kosy a přes rahno přehozené peřiny. V tom šeru to všechno vypadalo jako mučicí nástroje a jejich oběti.

„Nebojte se, holky… já se taky nebojím“, pošeptal nejistě Jirka a nahmatal ruce svých kamarádek. Z tmavého kouta na ně hledělo několik párů očí.

„Zase se to tam pohnulo!“, vyjekla Katka a Klárce se podlomila kolena. Katka ji jen tak tak zachytila. Když se všichni vzpamatovali, ozval se z kouta hlas. Smutný a zároveň veselý.

„Nazdar, děcka! Nevylekal jsem vás moc? Už takovou dobu tady nikdo nebyl!“

„A kdo ..kdo jsi?“ zakoktal Jirka a stiskl Klárce ruku, až jí začala brnět.

„Jmenuji se Kristián Pavoučí a už léta tu bydlím“, odpověděl hlas a v paprsku světla dopadajícího z vikýře se objevily velké chlupaté nohy. Děti strachem couvly. Kristián se začal znovu omlouvat, že je nechtěl vylekat, že je mu tady smutno a že i posledně se ho báli.

Děti poslouchaly příval pavoučích slov a vrozená dětská důvěřivost působila, že se přestávaly strachy třást. Když Kristián ztichnul, aby se nadechnul na další vyprávění, osmělil se Jirka. „My jsme sem přišli hledat něco na maškarní bál. Chtěli jsme najít něco, co nikdo jiný mít nebude. Mysleli jsme si, že zrovna tady bychom mohli něco takového najít.“

„Já bych chtěla jít za čarodějnici“, špitla Klárka „a Katka hledá něco pro masku konvalinky.“ „Já bych potřeboval něco na mloka,“ přidal se Jirka. Kristián mlčel a vypadalo to, že přemýšlí.

„Jirko! Jirko!“, ozvalo se ze schodů na půdu.

„Honem, honem! Mamka mě už shání! Kdyby nás tu našla, to by byla mela! Už musíme jít, Kristiáne!“

Než se pavouk stačil zeptat, jestli a kdy zase přijdou, byly děti pryč.

Maškarní se opravdu povedl. Všichni tančili a smáli se, a děti z naší trojice, i přesto, že na půdě neměly čas ani myšlenky se po nějakých hábitech porozhlédnout, měly krásné masky. Uřícené přiběhly k Jirkově mamince, aby se napily. Když se maminka otočila, aby jim podala skleničky, všimly si děti něčeho černého na jejich zádech. „Nazdar, děcka!“, ozval se známý hlas. Jirka se vyděsil. Jak nás tu jen Kristián našel? A jak to, že je tak malinký? „Kristiáne, okamžitě slez! Maminka se strašně bojí pavouků!“ Pavouk se zamračil. „Přijdeme zase na půdu,
teď už ale běž! My jdeme zase tancovat.“

A tak se děti potkaly s Kristiánem Pavoučím na maškarním bále. Kristián si to opravdu užíval. Tak dlouho spal v té truhle na zatuchlé půdě a najednou takový život. Jenže, co když to NĚCO, co bylo nedávno na půdě, přijde i sem? Jak to dětem vysvětlí? Honilo se mu chlupatou hlavičkou.

2. Truhla

Jirka přemýšlel o půdě a o událostech posledních pár dnů. Tentokrát si šel lehnout brzy a nemohl usnout. Myšlenky mu vířily hlavou jako voda v peřejích. Obraz stíhal obraz… Kristián, masky, půda, truhla, vystrašené holky, chomouty a řetězy na půdě, velké lesklé a strašidelné pavoučí oči… Nakonec se mu přece jen podařilo usnout, a divoké myšlenky se promítly do neklidných snů.

Jirka procházel zvláštní krajinou, plnou podivných, ale přátelských tvorů, a protože to bylo ve snu, ani se nedivil, že ti tvorové mluví. Toulal se jakýmsi lesem, během chvilky byl zase vysoko v horách a rozprávěl s orly… noha mu uklouzla po zmrzlém sněhu a v okamžení se objevil na břehu moře. Bylo horko, na botách mu zasyčel tající sníh hor. Na obzoru se líně pohupovala loď. Jirkovu mysl ovládla zvědavost a rozjitřená fantazie ho na loď přenesla. Byl v podpalubí. Bylo zatuchlé, tmavé a nevětrané stejně jako jejich půda. Byly tu i stejné věci. Jirka se potichu rozhlížel, a marně si lámal hlavu nad tím, proč mají námořníci na lodi necky a kosu, když v tom zaslechl rozčílené hlasy. Rázem přestal přemítat o smyslu necek a šup už byl pod nimi. Hlasy se přibližovaly a vrzly dveře. Do podpalubí dopadlo světlo a Jirka uviděl dírou po suku protáhlé stíny svou postav. Jejich rozhovoru už bylo i rozumět, ale Jirkovi trochu unikaly souvislosti. „Měli bychom se toho zbavit, kapitáne. Dřív než bude pozdě!“, říkal ten menší muž. „Nesmysl! Bůhví, co jste tam viděli,“ odvětil kapitán a kopnul do krysy, která právě vystrčila čumáček zpoza jakési truhly. Oba muži zmlkli a upřeně se dívali na krysu, která si z kopance nic nedělala a dál v klidu očichávala truhlu. Jirka pod neckami ani nedutal, bál se i nadechnout. Menší muž začal nervózně přešlapovat a probírat se svými mastnými vlasy. Krysa odběhla hledat něco lepšího do žaludku, v podpalubí bylo slyšet jen šplouchání vody a vzdálený halas z paluby. Kapitán registroval rozrušení svého společníka. Přemýšlel, jak moc se změnilo chování posádky od té doby, co se jim podařilo tu truhlu vylovit z rozbouřeného moře. Byla plná zlata, a přesto plavala na hladině. Zpočátku byli všichni nadšení ze zlata, jehož získání je nestálo téměř žádné úsilí, žádný výstřel a dokonce ani ničí smrt, což jim bylo vlastně jedno. Bylo to tak snadné! A takový poklad! Dokonce i kapitán se usmíval a dal otevřít jeden z posledních soudků rumu. Na palubě se ten den odehrála mohutná pijatyka. Jenže druhý den ráno se stalo něco divného. Námořník, který usnul nad ránem opřený o onu truhlu, byl pryč. Byl to mladý trosečník, kterého nabrali při poslední zastávce na jednom opuštěném ostrově, kde si piráti doplňovali zásoby. Bylo to den před tím, než ve vlnách našli truhlu. Moc nemluvil, ale hned se zapojil do každodenní rutiny pirátů, tak se nikdo neptal. Při posledním přepadení obchodní lodi ztratili tři muže a tak se pirátům jedny ruce náramně hodily. A pokud se neosvědčí, prodají ho v prvním přístavu do otroctví. Teď je ale zarostlý mladík pryč. Nezbylo po něm nic než jeho šátek na dně truhly. Bylo to celé jakési podivné. Piráti byli zvyklí na leccos, ale tohle jim nezdálo. Ta truhla byla zvláštní. Ač plná zlata, plavala, ač zamčená, byl v ní šátek trosečníka, když ji kapitán otevřel to ráno. Celá posádka znervózněla, muži se začali hádat a napadat se nejen slovně. „Tak dobře,“ řekl kapitán a druhý muž si znatelně oddechl. „Zlato máme, tak tu truhlu hodíme zpátky do moře, a zase tu bude klid. A už o tom vašem blouznění nechci nic slyšet!“ Neklidní námořníci neváhali, popadli truhlu a velkým obloukem ji hodili přes palubu.

Jirka už měl celé tělo dřevěné. Piráti už dávno odešli, a on se pořád ještě bál odklopit necky. Zhluboka se nadechl. Tak teď, nebo se tu udusím, dodával si kuráže. Narovnal se, potichu opřel necky o trám a rozhlížel se po podpalubí. V tom se loď nebezpečně zahoupala. Ozvaly se zřetelné výkřiky. „Viděli jste to!? Viděli jste tu velrybu? Spolkla tu truhlu! Vždyť ona ji sežrala!“ volal jeden námořník přes druhého. Na Jirku toho už bylo moc. Sotva sebral odvahu vylézt z pod necek, zase takové leknutí. Zavřel oči a zatoužil být zase doma.

3. Šátek

Probudil se. Probudil se z toho zvláštního snu a za okny bylo ještě šero. Sněžilo. Bylo obyčejné sobotní ráno. Jirkovi chvíli trvalo, než mu došlo, že to byl všechno jen sen, že leží ve své posteli, ve svém pokoji uprostřed svých věcí i nepořádku, který večer tak nějak nestihnul uklidit. To byla úleva. Spokojeně se protáhnul a zadíval se z okna. Na bříze před jejich domem seděl havran a svým nakřápnutým hlasem vítal přicházející úsvit dalšího zimního dne. Jirka těkal očima po pokoji a užíval si ony slastné chvíle nicnedělání. Havran za oknem ještě jednou zakrákal a připojil ke svým soukmenovcům, kteří právě letěli kolem. Do Jirkova pokoje vešla maminka. „Už jsi vzhůru? Včera jsem ti ani nestačila říct, že tu večer byla Katka odnaproti. Nechtěla jsem tě budit. Požádala mě, abych ti tohle dala, a že se dneska staví“, říkala a podávala Jirkovi malý balíček. Jirka poděkoval a za maminkou se zavřely dveře. Položil balíček na stolek a dál se věnoval svému lenošení. Nakonec ho ale zvědavost přemohla a sáhnul po balíčku. Na čele mu vyrazil pot. Jirka si dvakrát protřel oči a štípnul se do ruky, aby se ujistil, že už nespí. To přece není možné! Kde jen to Katka vzala! Vždyť je to ten samý šátek, který Jirka viděl ve svých snových toulkách na dně pirátské truhly!

Bezmyšlenkovitě se obléknul. Nic nechápal. Tak neklidná noc, plná nesouvislých snů a ještě takové ráno! Proplul koupelnou a vešel do kuchyně. Aniž by věděl, co že to vlastně snídal, obul se a šel za Katkou. Na chodbě potkal Kláru. Beze slov ji naznačil, aby šla s ním. Katka ještě snídala a tak Jirka s Klárou seděli na schodech. Mlčky čekali. Klárka se snažila vypáčit ze svého kamaráda alespoň slůvko, ale marně. Konečně se na chodbě objevila Katka. Jirka se upřeně díval, jak se obouvá. Už se trochu vzpamatoval a v hlavě si skládal otázky.

Katka ho však předběhla, jako by mu myšlenky četla. „Dostal jsi můj balíček? Přestavte si! Ten šátek mi dal táta. Včera uklízel v garáži a našel ho. Je po mém pradědečkovi Juliovi. Když zamlada přišel do našeho města, měl jenom tenhle šátek a starou truhlu. Usadil se tady a poznal tu i mou prababičku. Táta mi ho dal, že prý by se nám mohl hodit, když jsme byli na půdě.“ „Hm, “ zabručel nepřítomně Jirka, „a tys mu říkala o Kristiánovi?“ „Blázníš?“, vyhrkla Katka. „Copak by nám to někdo dospělý věřil? No..i když ten šátek mi dával s takovým šibalským úsměvem. Myslím si, že můj táta o tom všem možná něco ví. Proč by mi najednou dával pradědečkův šátek?“

Klára tiše sledovala rozhovor svých kamarádů. Byla z trojice nejmladší a ten zážitek na půdě jí ještě teď způsoboval husí kůži. „Tak už pojďme ven! Je tam tolik sněhu! A viděli jste ty havrany?“, přetrhla nit hovoru Klárka. „Včera jsem jednoho pozorovala. Představte si, našel někde ořechy. Snažil se je rozlousknout, ale nešlo mu to. A víte, co udělal?“, Klárka vzbudila pozornost kamarádů a v jejich očích se zablýsknul plamínek zvědavosti. „No, to nám tedy řekni! Kladívko havrani asi neznají,“ nechal se slyšet Jirka. Klárka je přestala napínat. „Víte, jak je před naším domem u silnice ta vysoká bříza? Tak ten havran si vzal ořech do zobáku a sedl si na větev nad silnicí. A ten ořech pustil na zem.“ „No jo, to se ale ten ořech nerozbil, že ne? Vždyť je na silnici sníh, dopadl do měkkého“, pochyboval Jirka. „Nech mě domluvit, Jiříku!“, usmála se Klárka a byla ráda, že kamarády její havraní pozorování zaujalo. „Takže pustil ořech na silnici a čekal. Čekal, až pojede auto! A také se dočkal. Pan Fuksa odvedle přijel z práce. A jak couval do vjezdu, ten ořech přejel. Havran si počkal, až pan Fuksa zajde do domu a pak frr dolů. Vyzobal ze silnice poslední drobeček rozbitého ořechu!“, triumfovala Klára. Věc s šátkem byla prozatím uzavřená. Děti vzaly sáňky a celé dopoledne věnovaly řádění v čerstvě napadaném sněhu. Nad hlavou jim kroužilo hejno havranů.