Pan Ing. Pavel Škrdlík z Karasína nám zaslal své básně o skalních útvarech v okolí Víru, které svými ilustracemi doprovází bystřický malíř Petr Plánka.
Klubačice
Napsal Pavel Škrdlík
Ilustroval Petr Plánka
Paprsky slunce a mráz, déšť i sníh padají na její hlavu,
skelet již řádně narušen, však hrdě vyčnívá ze zalesněného davu.
Větrem ošlehaný obličej a zábradlí jako korunku své moci,
upírá svoje zraky do kraje nepřetržitě dnem i nocí.
Dvě vodní stuhy před ní jako by hájí její územní práva,
pohledem kontroluje příchozí z údolí svatého Jána.
Ač dominantou, za horizont se dohlédnout jí nedá,
skrčena pod hřbetem kopce vítá toho, kdo v údolí ji hledá.
Pamětnicí mnoha lidských osudů je ta letitá dáma,
stojí tu tak vznešeně Klubačice – Vírská skála.
(Z připravované sbírky básní a povídek „Z okolí řeky Svratky“)
Karasínské stráně
Napsal Pavel Škrdlík
Ilustroval Petr Plánka
Hřebeny lesnatých kopců, vonící louky letními květinami,
co prošel jsem již světa, však tato vůně v paměti utkvěla mi.
Tam nad údolím Víru, tam karasínské zalesněné stráně,
tam jsem jako chlapec získal lásku k rodné zemi – mojí mámě.
Co již návratů bylo, co jich ještě bude…?
Již od Bystré vody otevírají se dlaně – karasínské stráně moje.
Rok s rokem se míjí, vrásky hlubší, duše k přírodě však blíže,
tehdy častější pohled k západu a zde … vítochovské kříže.
Kamenný svědek historie, lidské duše útočiště…,
toť Vítochovský kostel – dědictví bratří ze Soluně.
Bolestivé zde jednou rozloučení s rodným krajem přijde,
až spravedlivá matka s náručí otevřenou dítěti vstříc vyjde.
Hřebeny lesnatých kopců, louky, karasínské stráně,
to zůstane tu navždy, oproti pomíjivé lidské slávě.
Horní les
Napsal Pavel Škrdlík
Ilustroval Petr Plánka
Na stráži zemské hranice zemí Čech a Moravy,
přehlíží voják v zeleném lem kraje řeky Švarcavy.
Dozorčím urostlým a mocným je ten vojín dosti,
v tom kraji nemá soupeře, ač blíži-li se k jeho velikosti.
U nohou kopec Javorův i Nyklovická ves,
na dostřel jest mu Svojanov i Karasínský les.
Při jasném svitu slunečním a zaostřeném jeho zraku,
vidí i Sněžník Kralický či dukovanskou páru v mraku.
V kasárnách svých zve příchozí na vyhlídkovou věž,
„odvahu seber, vystup výš, z té výšky rozhlédnout se těš!“
Na vartě tomu vojáku snad chybí jenom pes,
v té části kraje známý jest pod jménem „Horní les“.
Kobylí skála
Napsal Pavel Škrdlík
Ilustroval Petr Plánka
Svraštělé tělo mohutné stařeny ve stromoví stínů,
žebračka vysoká stojí tu ve vodě na cestě k Chudobínu.
Tělo své prohlíží v odlesku na temném jezeře,
početné keře a stromoví na lebce jsou její kadeře.
Hluboce zapláče nad sebou deštěm slz z kamení,
neživé srdce má za svůj věk zesláblé z trápení.
Mladá se dívala na krásné údolí s bosýma nohama,
teď je má máčeny objetím jezera s rybíma žábrama.
Pocestným vypráví podivný příběh ta zvláštní stařena,
o lidech na koních padajíc do hlubin z jejího ramena.
Mlčíce na to, pak přehlíží jezerní krajinu, přestárlá bába,
odvahu lidí ba i smrt ukrývá v paměti … Kobylí skála.
Horymírka
Napsal Pavel Škrdlík
Ilustroval Petr Plánka
Nad ránem scházím Věstínem a pak úvozem dolů k Víru,
nazlátlá zeleň trav a stromoví vítá hosta ve svém klínu.
K oslavě příchodu podzimu strojí se bedly, tanečnice bílé,
pavoučci drobní na travách darem mu tkají koberce roztodivné.
Šípky opilé radostí a smíchem z toho veškerého shonu,
ruměnce v tváři mají rozkvetlé, shlížejí z trnitého svého domu.
Jdu, vcházím do klenby, jenž připravily habry ze svých šedých paží,
od věstínských luk až vysoko nad Vír cestou z listí se projít daří.
Klenba se končí, pak odbočka vlevo, pěšinka úzká ale jistá,
ze stínů habrů dovede poutníka v paprsky slunce zalitého místa.
Již vidím zábradlí, strž a kdesi dole cestu v oparu ranní mlhy,
jsem na Horymírce, kde hradbou břízy a rozcuchané bory.
Hraběcí stolek
Napsal Pavel Škrdlík
Ilustroval Petr Plánka
Od Hamrů a Pyšolce se přehlédnouti nedá,
nad meandrem řeky Švarcavy do výšin se tu zvedá.
Kořeny stromoví, bory, početné žlaby plné suti,
zkrášlují tuto hradbu do krásy, až užasnout tě nutí.
Od řeky kopce vysoké, tu malé zdají se pak býti,
sem nesnadné je cestu nalézti, či z Víru ji pak jíti.
Odměnou za pot a tělo po té cestě zkleslé,
pohled z perspektivy ptačí – to zdá se býti čestné.
Z té výšky závrať a mrazí tě až v morku,
spočiň poutníče, pohleď do kraje , vítej na Hraběcím stolku!
Aueršperk
Napsal Pavel Škrdlík
Ilustroval Petr Plánka
Do podivného ticha jen píseň řeky a šum ve větvích smrků,
jest toto místo, kde dříve našel by jsi stopy šedých vlků.
Snad minul by ho člověk hledajíc ho bez povšimnutí,
tak nenápadná jsou torza z dávno minulého žití.
Věhlas jeho jen v kronice bys našel a tam i jeho dávná sláva,
hradní pevnosti ze skalnatého ostrohu nad údolím svatého Jána.
Kdysi hlučné nádvoří, slavnosti šlechty, rytířská hrdá jízda,
dnes věž a příkop jsou posledními svědky historie toho místa.
Nyní zde již neuzříš nic z té slávy ba ani obávanou vlčí tlamu,
kde účastníci těch slavností a šlechta co měla v erbu zubří hlavu?
Jen píseň řeky, šum větru ve větvích statných smrků nebo veverku,
to najdeš na místě kdysi slavném, dnes v rozvalinách Aueršperku.
Svratka
Napsal Pavel Škrdlík
Ilustroval Petr Plánka
Na úbočí Křivého Javoru zrozené dítě tiše brouká,
ač ještě malé v peřině, dar sudičky má – vášeň k toulkám.
Z kopců těch vrchů u Žďáru první své dělá kroky,
kde v cestě je mu překážka, tam pomohou i skoky.
S veselým smíchem dítěte si od Cikháje kreslí,
hranici Čech a Moravy odtud tvoří to dítě z jeslí.
V prvním městě je pokřtěno a nese jeho jméno,
pak spěchá dále do kraje, kde Jimrama je léno.
Opouští zemskou hranici a z dítěte již slečna,
u města Karafiátových Broučků, kde k Ubušínu cesta.
Sil plno má a zpívá si, vesele její písně znějí,
nad Vírem hrází spoutána, tu překoná jen stěží.
Z lopatek vodní turbíny opouští Vírskou bránu,
dál svěže běží údolím, svobodná je po právu.
Na konci kopců znavena a kráčí si již volně,
prohlíží město obrovské, Petrov i Špilberk svorně.
V kraji rozlehlých vinic, kde vládne bílá Pálava,
končí pouť paní Svratka… řeka, známá též jako Švarcava.
