Pan Karel Sliž zavzpomínal na svého spolupracovníka z doby stavby Vírské přehrady, doktora Františka Vojtu, který se do historie naší obce vryl nesmazatelným písmem – během budování betonové hráze Vírské přehrady inicioval a pořádal první ročník Malého svrateckého maratonu, který se od onoho roku 1954 běhá každý rok a je jedním z nejstarších vytrvalostních závodů na Moravě.
Dr. František Vojta
Abych představoval Františka Vojtu, doktora přírodních věd, na to nejsem dostatečně fundovaný. Jeho životopisy byly mnohokrát zpracovány, včetně jeho všestranné činosti ve sportu a tělovýchově vůbec. Já jsem jej až do jeho příchodu na stavbu přehrady do Víru znal podle jména z vysokoškolského sportu, z Moravské Slávie, z utkání Technika -Univerzita, kam jsem nahlížel jako divák, neb vysoká škola byla pro mne ještě v nedohlednu. Nikdy jsem nemyslel, že se s ním setkám za podivných okolností 50. let, kdy byl z důvodu nezákonného a nikdy neprokázaného činu poslán na stavby přehrady ve Víru a v Žermanicích, aby tam pracoval jako dělník.
Nechávám na posouzení jiných, proč pro něj byla dělnická práce trestem, skutečnost je však následující.
Jednoho dne, snad v roce 1954, za mnou přišel Ing. Oldřich Pospíšil ze státní stavební správy, že je s vedením stavby dohodnuto, že u mne na našem úseku nastoupí do dělnického pracovního poměru Dr. Vojta, kterého jistě znám, protože jsem z Brna. Jako disciplinovaný státní zaměstnanec a předválečný inženýr a sportovec mi ani nic dalšího neříkal.
Měli jsme tehdy už jezero napuštěno na první retenzi, tak jsem Vojtu pověřil hlídáním hladiny – dostal člun a kdyby někdo spadl do vody, tak měl zasáhnout. Pro Vojtu, sportovce tělem i duchem, to bylo jistě vhodné poslání. Druhou směnu obsadil podobně vhodný zaměstnanec. Později nám na úseku pomáhal při měření nebo v laboratoři.
Vojta měl tehdy asi 52 roků a s tělesnou výchovou a sportem se dal okamžitě do milované činnosti. Přijali jsme ho určitým způsobem mezi sebe, nejprve jen technici a mistři na úseku hráze, později se přidali i jiní. A František Vojta se nám začal věnovat po svém.
Jeho druhou oblíbenou čiností byla stavba a užívání finské sauny. Historie tvrdí, že naprojektoval, někde i postavil, více než 200 těchto blahodárných lázní a u nás vycítil příležitost, jak pro nás něco udělat. Vodu jsme už měli na kotě 432,00, pro lázeň při saunování tedy dost a dost. Začínali jsme už s ústupem věžového jeřábu na pravém břehu a likvidovali jeho jeřábovou dráhu z dřevěných povalů. Těch bylo dost na to, aby nás Dr. Vojta nemusel dlouho přesvědčovat, abychom postavili saunu. Po projednání se tak stalo. Nebudu líčit, jak se brigádničilo, ale bylo to skutečně krásné a osvěžující. Jen jako perličku uvedu, že Vojta vždy tvrdil, že se po sauně všechny rozkoše zdvojnásobují. Pro něj byla rozkoš namazaný krajíc sádlem, řádně pokmínovaný. Pro nás ostatní to byla druhá večeře, nějaký ten buřt U Nykodýmů na Hrdé Vsi s pivem na závěr.
Toto však Dr. Vojtovi nestačilo. Přesvědčil nás, že založíme tělovýchovnou jednotu. Stalo se a vznikl Tatran Vír, samozřejmě s centrem na stavbě přehrady. A už to šlo – plnily se výkony pro odznaky, nutné tehdy pro závodění, které si zatím nechával v záloze. Ale ne na dlouho.
Svoji tvrdohlavostí nás přivedl k tomu, že jsme utvořili napřed jednu, potom i druhou hlídku pro orientační závody, které se tehdy běhaly v tříčlenných hlídkách. Samozřejmě že první hlídku vedl on sám, druhým členem byl Ing. Josef Kolbe, třetí jsem byl jak jinak než já sám.
Byli jsme všichni tři svobodní, takže nezáleželo na tom, že jsme jezdili na závody i v neděli. Ten závod měl ještě jednu zvláštnost oproti dnešku – pro každého byla povinná zátěž a na kontrolních stanicích dostaly hlídky ke splnění různé topografické a jiné úkoly, které byly pro nás s Josefem hračkou. Dotáhli jsme to až na celostátní přebor, kde jsme byli podle výsledku druzí, neměli jsme však absolvován okresní přebor (na Bystřickém okrese se tímto závodem nikdo nezabýval), a tak z nás udělali hosty a stříbro nám nedali.
Přeskočím fotbalová utkání Vír – Přehrada a zábavná nedělní odpoledne pro veřejnost na hřišti, kde nám MNV dovolil i skotačit.
Protože pak to přišlo.
Dr. Františku Vojtovi jakoby učarovalo údolí Svratky od Víru až do Nedvědice a zpět, a stalo se jeho touhou založit tam Malý Svratecký maraton. Nejprve nás přesvědčoval, abychom se na to dali také, ale to bylo na nás už moc. Tak jsme mu slíbili pouze pořadatelskou službu. I když si myslím, že to byl třetí ročník, kdy se na to asi tři naši dali. Láďa Kozel tam byl určitě.
Dr. Vojta dosáhl přes své známosti ustavení Malého Svrateckého maratonu, on sám maratonec pozval a zajistil maratonce z řad svých závodních soupeřů a dílo bylo na světě. Dodnes pamatuji na první ročník, start u brány na stavbu, brána s nápisem Svratecký maraton, První ročník 1954 Tatran Vír. Je to velké uznání, že se závod koná dodnes.
A potom jsme se rozešli. Stavba končila, rozešli jsme se i s Dr. Františkem Vojtou. Po několika letech jsem byl v Blansku, měli jsme něco v ČKD. Vše bylo vyřízeno rychle, tak jsem čekal u nádraží v hotelu na vlak. Když se otevřely dveře, vstoupil Dr. Vojta, který měl už opět něco společného s tělovýchovou učňů. Jistě že jsme se poznali, že jsme si zavzpomínali na naše úspěchy i prohry, pak jsme se rozloučili – nevím proč – objetím. To jsem ho viděl naposled. Dr. František Vojta zemřel v roce 1973, ve věku 71 let.
Fotografie z naši činnosti nemám (bohužel), přikládám pouze převzatou fotografii.
Podrobný životopis Dr. Vojty je na www.brno.cz.
Karel Sliž