Pan Karel Sliž, který osm let pracoval na stavbě přehrady Vír, popsal proces výroby betonu ve staré a pozdější nové betonárně. Ta byla situována na levém břehu v části později zatopené přehradním jezerem. Původní stavby nové betonárny vyčnívají nad hladinu prakticky po celý rok – pouze za nejvyššího naplnění přehrady zmizí pod hladinou.
Stará betonárna
Stará drtírna a betonárna sestávala z řady budov po spádnici svahu v levé části fotografie – nahoře úroveň pláně dnešní levobřežní komunikace a dole prakticky kóta tehdejšího údolí Svratky.
1. Ze zařízení drtírny znám dnes pouze primární kuželový drtič Esch, ostatní vybavení drtírny tvořily různé značky strojů, sekundární drtiče, válcový a kulový mlýn, vše propojeno dopravními pásy na sítové vibrační třídiče. Drtilo se nejprve do maximálního zrna 120 mm, později sníženo na 100 mm.
2. Dávkování kameniva se provádělo v té nejníže položené boudě drtírny (jde přes ni zleva doprava transportní pás). U hrubých frakcí vozíkovými podavači, u jemných podavači Harding.
3. Betonárna je prakticky ta budova, do které jde zleva transportní pás. Tam byla původně jedna míchačka Stavostroj, v roce 1951 byla betonárna doplněna o sklopnou míchačku Winget o obsahu 1500 l. Nad míchačkami byly váhy na cement a objemové dávkování vody. Cement byl nejprve dodáván v pytlích, dovážen z Bystřice nad Pernštejnem autem Praga Rn a výtahem (věž před betonárnou) dopravován nahoru a ručně pytlován do sila nad cementovými vahami. Já sám jsem ještě v roce 1950 zažil, že pytle nevyložené vykládací četou šli po směně vykládat technici a úředníci, kteří tam bydleli (nebylo to často), a na začátku roku 1951 jsem se snažil na staré betonárně osobně uvést do provozu váhy na cement druhé míchačky, kterou jsem si na staré betonárně vymyslel. V letech 1950 a 1951 byl cement dodáván z Vítkovic, od roku 1952 pak z Maloměřic.
V roce 1951 začaly dodávky volně loženého cementu a dodávky Labského štěrkopísku do budovy později postavené „nové“ betonárny. Stejně tak bylo třeba neustále využívat zařízení staré betonárny, a tak došlo k propojení jejich budov dopravníkovými pásy.
4. Pro štěrkopísek z Labe bylo nutné vybudovat u cesty ke staré betonárně dřevěný zásobník, do kterého se mohl materiál navážet také dopravním autem.
5. Tento zásobník na štěrkopísek jsme spojili trasou střásacích žlabů s novou betonárnou (jde od zásobníku doprava až k nové betonárně), kde byl žlab napojen na vykládací zařízení lanovky.
6. Se zahájením dopravy volně loženého cementu lanovkou bylo nutné spojit starou betonárnu s odběrem v budově nové betonárny krytým transportním pásem pro cement. Dopravník byl veden do budovy dávkování kameniva.
Toto provizorní zařízení pro neustálé oddalování dodávek zařízení pro novou betonárnu z Přerovských strojíren vyrobilo kamenivo a beton v roce 1949 8 500 m3, v roce 1950 27 000 m3 , v roce 1951 50 000 m3 a v roce 1952 55 000 m3. V tomto roce stará betonárna fungovala pouze v prvním pololetí, následně byla demontována pro první retenci, tedy částečné naplnění nádrže do výšky dokončené části hráze.
Nová betonárna
Nová drtírna a betonárna, to je sled objektů vpravo po spádnici svahu (pro dopravu kameniva se využívá přirozená gravitace), rovněž z úrovně pláně levobřežky (kouří tam lokomotiva) až po kótu 437,00 (odběr betonu i po první retenzi).
7. + 8. Drtírna končí prakticky betonovými sily na drcený kámen v pěti frakcích a to 0–2 mm, 2–7 mm, 7–30 mm, 30–70 mm, 70–100 mm. Pro získání tohoto kameniva byla drtírna vyzbrojena z provozních důvodů dvěma sekcemi strojů. Každá sekce měla dva čelisťové drtiče 800 mm, primárním třídičem, dvěma granulátory a jedním válcovým mlýnem. Pro obě sekce byl jeden kulový mlýn pro frakci 0–2 mm. Vratné pásy a systém sekundárních vibračních třídičů umožňoval korigovat a doplňovat zásobu jednotlivých frakcí a také korigovat křivku zrnitosti.
9. Nízká budova pod sily na drcené kamenivo sloužila k rozdělení nadávkovaného kameniva k jednotlivým míchačkám. Podavače, pro hrubé frakce opět vozíkové, pro jemné frakce podavače Harding, dávkovaly frakce pod sily na dopravní pásy.
10. Betonárna je prakticky pouze ta betonová rámová budova s dřevěnými výplněmi. V nejhořejším patře byla dřevěná sila na cement a štěrkopísek, propojená přímo s vykládací stanicí lanovky (na fotografii je v zákrytu za betonárnou, a tudíž není vidět). V patře pod sily bylo zařízení vah a dávkování vody. Nad odběrem směsi do košů byly nainstalovány 3 míchačky Winget 1500l.
Zařízení nové betonárny bylo schopno vyrobit 1000 m3 betonu denně, celkově po uvedení do provozu v 2. pololetí roku 1952 45 000 m3 směsi, v roce 1953 120 000 m3, v roce 1954 100 000 m3 a v roce 1955 a 1956 zbývajících asi 75 000 m3.
11. Objekt v pozadí na louce patří k lanovce. Říkali jsme mu úhlová stanice. K čemu byl? Trasa lanovky z Bystřice nad Pernštejnem je samozřejmě v přímce, která však není totožná nebo rovnoběžná s osou vykládací stanice a sil na cement. Takže na úhlové stanici vozíky lanovky sjely z lana na kolejnici, která je srovnala do směru na betonárnu. Pak byly vozíky vedeny na lano zbytku lanovky k betonárně. Navádění bylo stejně jako vykládání ruční.
Informace poskytl pan Karel Sliž (ksliz@upcmail.cz).
Současný stav betonárny
Jak je tedy z výše napsaného zřejmé, ony betonové stavby vyčnívající z vody za nízké hladiny jsou pozůstatky nové drtírny, sil na různě rozdrcené kamenivo do betonu a samotné betonárny, což je ona struktura z betonových sloupů vpravo.
Další fotografie ze stavby obou betonáren
Fotogalerie ze stavby přehrady
Další fotografie ze stavby přehrady Vír naleznete ve fotogalerii Stavba přehrady Vír nebo v článku od pana Josefa Bednáře, dalšího ze stavitelů této přehrady.
Doplňující informace k problematice cementu při stavbě přehrady
Pan Karel Sliž doplnil své vzpomínky na problematiku cementu používaného při výstavbě.
Je třeba začít trochu od Adama. Stavba neměla svého Generálního projektanta (tato povinná funkce byla celostátně zřízena až později), neměla tím ani POV (projekt organizace výstavby). Tento projekt musel řešit chod stavby. Dokumentaci pro tuto stavbu zpracovali zaměstnanci tehdejšího Zemského úřadu, kteří se zaobírali jen otázkami technickými, otázka vlastní stavby, provozu a realizace jakoby nebyla.
Konkrétně u cementu – po prvním roku betonáže prováděné Portlandským cementem řešil Prof. Ing. Dr. Kallauner jeho vhodnost vzhledem k u nás tehdy nevídanému množství betonu a s ohledem na tzv. hydratační teplo. Tuhnutí betonu je chemická reakce, při níž se uvolňuje energie, v tomto případě teplo. To teplo se nesmí dlouho uchovávat a POSTUPNĚ ztrácet, protože při tomto procesu dochází ke smršťování betonu a tím k deformacím. Daleko důležitější bylo v našem případě získání a stanovení co nejdelší doby počátku tuhnutí. Tato doba limitovala plošný rozměr jednotlivých bloků pro možné kladení další vrstvy betonu. V našem případě to byly dvě hodiny.
Byl tedy navržen cement mezi tehdy vyráběným cementem Portlandským a vysokopecním – s obsahem 50% vysokopecní strusky a 50% Portlandského cementu. Kdo to vyrobí, to už bylo starostí dodavatele, podle POV by to v předstihu řešil Generální projektant. V našem případě – dle následného rozhodnutí vyšších míst v roce 1950 a 1951 -dodala cement cementárna Vítkovice převážně v pytlích. Teprve potom dodávaly cement Maloměřice, zde už jako volně ložený. Jak uvádí Ing. Oldřich Pospíšil v protokolu technické části betonu, Vítkovický cement ztrácel v roce 1951 postupně kvalitu, ale zůstal vždy v mezích normy. Mohu říct, že cementárny nebyly tehdy na nakládku volně loženého cementu zařízeny, v zásobování nové betonárny s tím bylo počítáno, jinak by nebyla postavena lanovka. Pro dopravu VLC nebyly prověřeny ani vhodné vagony, jejich dodávka byla strojírenským průmyslem zajišťována o mnoho let později. To už jsme si odbyli i zkušenosti s volně loženým cementem, který musí být při odběru provzdušňován, jinak vytváří tzv. komíny, nepohybuje se a uvolňování je riskantní.
Napíši ještě jednu perličku: Po vyřízení všech uvedených skutečností a trpění dodávky volně loženého cementu v normálních krytých nákladních vagonech z Maloměřic nám začal cement podezřele chybět. Maloměřice neměly v té době tzv. mostní váhu, proto si zajistily vážení na nádraží v Tišnově. Na radu našeho zásobovače, bývalého četníka, jsme se s ním vypravili v noci do Tišnova a zjistili jsme, že nádražáci nerozpojují pro vážení vagony – tím pádem vážili vždy s vagonem i část sousedních vagonů. Podle zákona byla cementárna povinna nám nahradit jen to množství, které jsme zjistili při kontrole. Ke kladu Maloměřic musím uvést, že nám nahradili vše, co jsme vyčíslili.
PS: Od těch dob jsem nezažil, abych přišel do styku s tak horkým cementem jako při brigádách na vykládce vagonů z Vítkovic. To byl cement přímo z pece, který, pokud neměl člověk kryté ruce, přímo pálil. Jen pro zajímavost – u ročního betonu – ačkoli byly dány zásady, kdy pokračovat na hotovém bloku – se naměřily teploty hydratačního tepla až 60 stupňů Celsia.